Štíři (Scorpionida)

Buthus occitanus

Říše: Živočichové (Animalia), Kmen: Strunatci (Chordata), Podkmen: Obratlovci (Vertebrata), Třída: Pavoukovci (Arachnida), Řád: Štíři (Scorpionida)

Charakteristika

Štíři patří mezi nejstarší pavoukovce, jsou úzce příbuzní pavoukům, roztočům a klíšťatům. Typická jsou pro ně velká, klepetovitá makadla a „ocas“ s jedovým ostnem. Jedná se o velmi odolné, přizpůsobivé členovce, kteří se na Zemi vyskytovali již před stovkami milionů let (již v éře dinosaurů) a v téměř nezměněné podobě zde žijí doposud. Průměrně se štíři dožívají 3 až 8 let, některé druhy však až 25 let a v přírodě to může být i více (skutečný věk štírů lze odhadnout jen velmi těžko). V dospělosti dorůstají délky 1,5 až 21 cm.

Heterometrus laoticus

Foto: Chris Huh, wikipedia.org

Štíři jsou obvykle noční tvorové, přes den se ukrývají, loví až v noci v bezpečí tmy. Jsou čistě masožraví, svou kořist loví tak, že ji buď paralyzují jedem (silně jedovaté druhy – např. z čeledi Buthidae), nebo ji zabijí stiskem klepet (méně jedovaté druhy, např. z čeledi Scorpionidae).  

Výskyt

Štíři se vyskytují téměř na celém světě, převážně však na jižní polokouli – v pouštích a deštných pralesích. Nejsevernější místo výskytu štíra je zřejmě na území Velké Británie, kromě Evropy se objevují i na dalších kontinentech – např. v Asii, Americe, Africe. Přestože se štíři obvykle zdržují v teplých, suchých oblastech, jsou druhy, které lze nalézt i v jiných biotopech, včetně chladných, vlhkých lesů a luk.

Štíři jsou běžní i na území Austrálie, mnoho z nich obývá tamní pouště, nebo zalesněné oblasti, kde je lze nalézt v kamenitém terénu, či pod kůrou stromů. Jedním z nejběžnějších australských štírů je např. Lychas marmoreus, viz obrázek.

Lychas marmoreus

Foto: Angela, wikipedia.org

Anatomie

Tělo štíra tvoří dvě základní části - hlavohruď a zadeček, přitom prvních 7 článků zadečku tvoří trup, zbylých pět článků je zvednuto do výšky a zakončeno jedovým ostnem, tzv. telsonem, viz obrázek.

Telson (jedový osten) štíra Buthus occitanus 

Foto: Ivan Opluštil

Na hlavohrudi je umístěn jeden pár středových očí, plus dalších až pět párů očí po stranách, chelicery (klepítka), jimiž štír trhá a přijímá potravu a klepeta (přeměněná makadla, tzv. peripalpy), které slouží k uchvácení kořisti a k obraně. Vnitřní orgány má štír uloženy v trupu, k trupu jsou připojeny i čtyři páry končetin. Nohy štíra jsou pokryty jemnými chloupky, jejichž účelem je vnímání vibrací, které vyvolává jeho kořist. Štír je schopen díky těmto senzorům rozeznat nejen místo, kde se kořist nachází, ale i směr jejího pohybu a tímto způsobem ji dokáže najít i v písku, či pod zemí. 

Druhy štírů

Jelikož bylo doposud popsáno cca 2000 druhů štírů, nelze je vyjmenovat všechny. K těm vzácnějším, teraristy nepříliš často chovaným druhům, patří např. Androctonus australis z čeledi Buthidae, který pochází z Alžírska a dorůstá cca 13 cm. Jeho jed je velmi prudký, pro člověka smrtelný. 

Chovný pár štírů Androctonus australis

Foto: Ivan Opluštil

Naopak běžně chovaným štírem je Pandinus Imperator z čeledi Scorpionidae. Je rozšířen v západní, střední a východní Africe, díky své velikosti (dorůstá až 23 cm) a výraznou leskle černou barvou je snadno identifikovatelný a vzhledem ke své nejedovatosti je velmi oblíbený i u amatérských chovatelů. Lze jej chovat ve větších skupinách.

 Pandinus imperator

Fota: Ivan Opluštil

Často chovaným štírem je např. i Buthus occitanus z čeledi Buthidae. Jedná se o menšího štíra, v dospělosti velkého jen 7 cm. Jeho přirozeným prostředím je oblast západní Evropy (Francie, Španělsko, Portugalsko) a severní Afrika. Tito štíři se chovají odděleně, jsou středně jedovatí, dospělému zdravému člověku jeho jed nijak vážně neublíží.

Buthus occitanus

Foto: Ivan Opluštil

V teráriích je občas k vidění i Tityus cambridgei (rovněž z čeledi Buthidae), středně velký štír, který je původem z Brazílie a Guyany. Jeho chov je poměrně bezproblémový, v jednom teráriu lze držet i více jedinců najednou, jeho jedovatost není nijak výrazná. 

Některé z dalších druhů štírů představuje následující přehled:

 

Jedovatost štírů

Přestože existuje okolo dvou tisíc druhů štírů, jen 30, nebo 40 z nich má dostatečně silný jed na to, aby zabil člověka (např. štíři z čeledi Buthidae). V naprosté většině případů je jed štíra dostatečný na to, aby zabil, či paralyzoval jeho kořist, ale pro zdravého člověka je takové bodnutí většinou neškodné. Spíše nepříjemné, než nebezpečné, srovnatelné s bodnutím včely. Zvýšená opatrnost je však nezbytná u dětí, starších, či nemocných osob. To, zda je štír jedovatý, či nikoliv, poznáme podle velikosti a tvaru jeho klepet – velká, robustní klepeta jsou známkou, že štír je nejedovatý a loví právě stiskem klepet, naopak drobná a úzká klepeta mají většinou štíři, kteří loví s použitím jedu a mohou být proto člověku nebezpeční. Obecně jsou štíři plachá zvířata, a pokud mají možnost, spíše než útok volí útěk. 

Potrava štírů

V přírodě se štíři živí obvykle hmyzem, např. brouky, cvrčky, šváby, larvami, pavouky a dokonce i jinými (menšími) štíry. V případě nedostatku potravy jsou štíři schopni zpomalit svůj metabolismus, díky čemuž přežijí bez potravy velmi dlouho.

V zajetí chovatelé krmí většinou cvrčky, šváby, větší druhy štírů sežerou i myší holata. Mouční červi, běžně používaní ke krmení terarijních zvířat, nejsou v případě štírů příliš vhodní – živý červ se zavrtá do půdy a štír má problém jej nalézt, zabité červy štíři většinou odmítají. Navíc mají červi pro štíra nízkou výživovou hodnotu, obsahují pouze bílkoviny.

Po usmrcení kořisti (ať již jedem, či stiskem klepet) si ji štír přidržuje klepety a pomocí chelicer odděluje malé kousky, z nichž vymačkává tělesné tekutiny. Nestravitelné zbytky je nutné z terária odstranit, jinak mohou být zdrojem plísní.

Rozmnožování štírů

Před samotným pářením provádí samec a samice jakýsi „tanec“, při kterém samec samici obchází, škubavými pohyby se kolem sebe otáčí a naráží do sebe klepety. Poté samec samičku uchopí klepety, na pevný podklad vypustí semenný váček se spermiemi a nad něj pak samičku přetáhne. Ta z tohoto váčku natáhne spermie do svého reprodukčního otvoru, čímž je akt páření ukončen. Březost štírů trvá různou dobu, průměrně cca 1 rok, ale štír je schopen dobu březosti přizpůsobit vnějším podmínkám – v případě potřeby prodloužit, nebo naopak zkrátit.

Březí samice štíra Buthus occitanus

Foto: Ivan Opluštil

Štíři jsou živorodí, samice porodí v závislosti na druhu a na svém stáří různý počet mláďat, počet mladých může být od pouhých 2 až po třeba 90 jedinců. Po narození se mláďata ihned vyšplhají na matčina záda a matka je takto nosí několik týdnů až do chvíle, kdy jsou schopna se o sebe postarat sama. Během této doby mláďata zdánlivě nic nežerou, ovšem vědci prokázali, že samice mláďata krmí jakousi tekutinou, která jí prosakuje zády. Během doby, kdy se mladí štíři zdržují na těle matky, se i svlékají. Teprve po prvním svleku většina druhů matčina záda opouští a někdy se ještě nějakou dobu zdržují v její blízkosti.

Samice štíra s mláďaty

Foto: wikipedia.org

Chov štírů v teráriu

Pro chov štírů v domácích podmínkách je nejvhodnější skleněné terárium. Velikost terária závisí na velikosti chovaného druhu a také na počtu společně chovaných jedinců. Minimální velikost terária pro menší druhy štírů je zhruba 15 x 20 cm, tento rozměr je však pouze orientační. Co se týče výšky terária, dobrým vodítkem je celková délka štíra – štír je totiž schopen se po stěně vyšplhat velmi vysoko a koncem zadečku se přitom opírá o podklad. Do terária by měl být přístup zepředu pomocí dvířek na pant, nebo zasunovacích a terárium musí být odvětrávané. 

Štír v úkrytu pod plátkem břidlice

Foto: Ivan Opluštil

Co se týče výbavy terária pro štíry, je možné je upravit esteticky a zajímavě, líbivý vzhled by však nikdy neměl převážit nad účelností – terárium pro štíra by mělo být natolik přehledné, aby chovatel vždy věděl, kde se štír nachází. Je to důležité nejen kvůli bezpečnosti, ale i kvůli kontrole potravy, kterou je nutné doplňovat, případně její dodávku omezit, pokud se bude štír svlékat. Podklad závisí na tom, pro jaký druh štíra terárium zařizujeme - buď je to rašelina, nebo písek, případně kombinace obojího. Každý druh štíra vyžaduje i jinou vlhkost a typ úkrytů

Zajímavosti o štírech

Štíři jsou fascinující tvorové, stále o nich zdaleka nevíme všechno. Jsou schopni přežít i v těch nejtvrdších podmínkách, odolávají radioaktivnímu záření a mnohdy jim neublíží ani mráz – sice zmrznou a zdánlivě uhynou, ale jakmile se teplota vrátí k normálu, znovu se proberou k životu. Pod ultrafialovým světlem štíři dokonce fluoreskují.

Štír pod ultrafialovým světlem fluoreskuje

Foto: Jonbeeb, wikipedia.org

 

Zdroje:

[1] Scorpiones. National Geografic [online]. 2012 [cit. 2012-09-10]. Dostupné z http://animals.nationalgeographic.com/animals/bugs/scorpion/
[2] Scorpionida. Tree of Life [online]. 1996 [cit. 2012-09-12]. Dostupné z http://tolweb.org/Scorpionida
[3] Scorpiones. Encyclopedia of Life [online]. 2012 [cit. 2012-09-10]. Dostupné z http://eol.org/pages/8542/overview
[4] Scorpion. A-Z animals [online]. 2012 [cit. 2012-09-11]. Dostupné z http://a-z-animals.com/animals/scorpion/
[5] Scorpions. CSIRO: Insects and their Allies [online]. 2012 [cit. 2012-09-11]. Dostupné z http://www.ento.csiro.au/education/allies/scorpion.html
[6] Lychas marmoreus. Biodiversity Snapshot [online]. 2012 [cit. 2012-09-11]. Dostupné z http://www.biodiversitysnapshots.net.au/BDRS/public/speciesInfo.htm?spid=875&mode=fieldguide
[7] Scorpionida. Texas A&M University [online]. [cit. 2012-09-12]. Dostupné z http://insects.tamu.edu/fieldguide/orders/non_insect/scorpionida.html
[8] Ivan Opluštil, vlastní fotoarchiv

 

Další sekce