Pavouci

Plexippus paykulli (skákavka paykulli)

Říše: Živočichové (Animalia), Kmen: Členovci (Anthropoda), Podkmen: Klepítkatci (Chelicerata), Třída: Pavoukovci (Arachnida), Řád: Pavouci (Araneae)

Charakteristika a výskyt

Pavouci (Araneae) jsou řádem členovců, který bývá často mylně považován za součást třídy hmyzu. Od toho se však pavouci liší několika faktory, především mají osm nohou (hmyz má nohou jen šest), nemají kusadla, nýbrž chelicery a pro pavouky je charakteristická i produkce vlákna, z něhož předou pavučiny. Všichni pavouci jsou masožraví a na rozdíl od hmyzu nemají křídla.

Řád pavouci je na jednom z prvních míst z hlediska rozmanitosti druhů - doposud bylo popsáno okolo 40 000 druhů pavouků v rámci zhruba stovky čeledí. Problémem ale je, že vědci jsou, co se týče taxonomie pavouků, poměrně nejednotní a existuje více různých přístupů a klasifikací. Dá se říci, že pavouci se nacházejí na celém světě – lze je nalézt na všech kontinentech, s výjimkou Antarktidy. Běžně se dožívají okolo 2 až 8 let, ale existují druhy, které se dožijí i 25 roků.

Anatomie pavouků

Pavouci se vyskytují ve velkém velikostním rozpětí. Nejmenším pavoukem je kolumbijský druh Patu digua, který měří v těle pouhých 0,37 mm. Největší a nejtěžší pavouci se vyskytují mezi pavouky z čeledi Theraphosidae, kteří v těle dorůstají 90 mm, i s nohama mohou měřit až 250 mm a vážit 150 g, např. Theraphosa blondi, viz obrázek.

Foto by snakecollector, flickr.com

Tělo pavouků je zřetelně rozděleno na dvě části, hlavohruď (cephalothorax) a zadeček (abdomen) a ty jsou spojeny malou válcovitou částí, tzv. stopkou. Pavouk má osm kráčivých končetin a v blízkosti ústního otvoru ještě dvojici chelicer, což jsou ostrá dvoučlánková klepítka, do nichž ústí jedové žlázy a dvojici makadel (peripalp). Přestože všichni pavouci mají chelicery, někteří jedovatí nejsou, jako např. pavouci z čeledi pakřižákovitých (Uloboridae). Takoví svou kořist chytají do pavučiny.

Uloborus plumipes, pavouk z čeledi pakřižákovití (Uloboridae)

Foto by Olaf Leillinger, wikipedia.org

Pavouci mohou vzhledem k velmi úzkému jícnu přijímat pouze tekutou stravu, trávení tedy probíhá mimotělním způsobem – pavouk do kořisti vstříkne trávicí enzymy, které způsobí zkapalnění tkání a pavouk pak svou kořist vysaje. Žaludek je uložen v hlavohrudi, nicméně působí spíše jako jakési čerpadlo, které přesune potravu hlouběji do trávicího systému v zadečku.

Většina pavouků má čtyři páry očí, umístěných na přední části hlavohrudi. Struktura uspořádání očí i kvalita zraku se liší u každé čeledi, nejlépe však vidí pavouci z čeledi skákavkovití (Salticidae). Velké množství informací vnímají pavouci i prostřednictvím nervových senzorů ve své kůži a v chloupcích. Registrují pomocí nich jak pohyb, tak i chuť a vůni. Pomocí nohou zase vnímají vibrace. Dá se říci, že čím aktivněji pavouk loví, tím více používá své oči, naopak pro zemní a norové pavouky jsou důležitější jejich chemické a mechanické senzory.

Marpissa muscosa, pavouk z čeledi skákavkovití (Salticidae)

Foto by luc.viatour, flickr.com

V zadní části zadečku (abdomenu) se nachází jedna, až čtyři (obvykle tři) snovací bradavky, jakési žlázy, které produkují pavučinu. Pavučina se skládá převážně z bílkovin, zpočátku je kapalná a svou konzistenci mění až na vzduchu. Neslouží jen jako metoda k chytání kořisti, většina druhů z pavučiny vyrábí i ochranný obal pro vajíčka (kokon), nebo své vlastní hnízdo. 

Druhy pavouků

Pavouci se dělí do dvou podřádů – Mesothelae a Opisthothelae, přičemž druhý zmíněný podřád se dělí na dvě skupiny – Mygalomorphae a Araneomorphae. Na světě bylo doposud popsáno více než 40 000 druhů pavouků, které jsou v současné době rozděleny do 110 čeledí a asi 3 700 rodů. Některé z nejznámějších čeledí uvádí následující přehled:

•    Theraphosidae (sklípkanovití) – v této čeledi se vyskytují stromoví, zemní i podzemní druhy, menší druhy se živí hmyzem, větší druhy malými obratlovci a ptačími mláďaty. Vyskytují se v tropických a mírných oblastech v Americe, Evropě, Africe, Asii i Oceánii. Např. snad nejčastěji chovaný sklípkan Brachypelma smithi, viz obrázek.

Foto by davidricardoabrenica, flickr.com

•    Deinopidae (vrhačovití) – menší pavouci s dlouhýma štíhlýma nohama, svou oběť znehybní tak, že na ni vystříknou lepkavou látku. Loví hmyz. Výskyt – tropické oblasti Afriky, Ameriky a Austrálie. Např. Deinopis subrufa, viz obrázek.

Foto by Wiki.will, flickr.com

•    Theridiidae (snovačkovití) – tato čeleď zahrnuje 2000 druhů. V poměru k hlavohrudi mají snovačky velký kulovitý zadeček, loví s pomocí trojrozměrné pavučinové sítě. Některé druhy jsou velmi jedovaté, např. Latrodectus mactans (snovačka americká, nebo jedovatá), známá jako černá vdova – na zadečku má typickou červenou skvrnu ve tvaru přesýpacích hodin. Její jed může být pro člověka smrtelný.

Foto by Shenrich91, wikipedia.org

•    Agelenidae (pokoutníkovití) – až 2 cm velcí pavouci, používají speciální styl lovu – vyrobí plachtovitou vodorovnou pavučinu, na kterou navazuje trychtýřovitá rourka, v níž pavouk čeká. Jakmile se na síti objeví kořist, pavouk se na ni vyřítí a vtáhne ji do svého tunýlku, kde kořist opřede pavučinou. Např. Agelena labyrinthica (pokoutník nálevkovitý), viz obrázek.

Foto by dave-pemcoastphotos.com, flickr.com

•    Araneidae (křižákovití) – jedna z nejznámějších čeledí pavouků, zahrnuje okolo 2600 druhů. Velikost křižáků se pohybuje od 2 do 40 mm, přičemž samci bývají mnohem menší, než samice. Křižáci vyrábí charakteristické kruhové sítě, v jejímž středu pak čekají na kořist, síť předou každý den novou. Např. Araneus diadematus (křižák obecný), viz obrázek.

Foto by Eaglestein, flickr.com

•    Salticidae (skákavkovití) – existuje kolem 5000 druhů skákavek, některé se vyskytují i v ČR. Jsou to pavouci s protáhlým tělem, krátkýma a silnýma nohama, zadní páry nohou slouží ke skákání – skákavky skáčou na svou kořist při lovu, ale je to i způsob úniku před predátory. Ze všech čeledí pavouků mají skákavky nejlepší zrak. Např. Plexippus paykulli (skákavka paykullova), viz obrázek.

Foto by STYLE Yuki, flickr.com

•    Thomisidae (běžníkovití) – tito pavouci mají ploché a široké tělo a mohutné, zvláštně tvarované přední nohy, jimiž chytají svou kořist. Někteří běžníci dokážou měnit své zbarvení podle barvy květu, na němž čekají na kořist, např. Misumena vatia (běžník kopretinový), viz obrázek.

Foto by acidpix, flickr.com

Potrava

Všechny druhy pavouků jsou masožravé a jsou k lovu kořisti dokonale přizpůsobení. K chycení a usmrcení kořisti slouží chelicery, oběť je paralyzována jedem. Některé druhy pavouků používají k lovu svou pavučinu. Kořistí pavouků se v závislosti na velikosti konkrétního druhu stává nejčastěji hmyz, či menší obratlovci, např. žáby, ještěrky a myši. Některé druhy loví dokonce i ryby, např. Dolomedes fimbriatus (lovčík vodní), viz obrázek.

Foto by Alastair Rae, flickr.com

Během páření a bezprostředně po něm se častou kořistí samice stává samec, který jí poslouží jako zdroj živin a energie pro období od páření do snůšky vajíček.

Rozmnožování pavouků

Samci většiny druhů uplatňují při pokusech o páření složité rituály, jejichž jediným cílem je oplodnit samici a zároveň se vyhnout tomu, aby je pak samice sežrala. I když ti šikovnější samci přežijí i několikeré páření, stejně nežijí příliš dlouho - na rozdíl od samice jsou spíše krátkověcí.

Páření probíhá nepřímým způsobem a to tak, že samec vypustí své spermie ještě mimo dosah samice na pavučinu, kterou si vyrobí speciálně za tímto účelem, sperma pak nabere na makadla a teprve poté se snaží samici přesvědčit k páření. Mnohdy to trvá hodiny, než je samice svolná, i když pro samce není nikdy žádný pokus zcela bezpečný. Samec si samici přizvedne předním párem nohou a makadly jí zavede sperma do spermatéky (spermatheca), kterou má samice na spodní straně zadečku. Tím je páření úspěšně zakončeno a samec musí být velmi šikovný a rychlý, aby jej samice ihned nesežrala. Toto její chování souvisí s instinktivní snahou o zajištění dostatku energie pro období, než snese vajíčka, samec bývá často její poslední kořistí pro celé období březosti.

Po úspěšném spáření vyrobí samice pavučinový kokon, v němž se běžně nachází stovky i tisíce vajíček. U většiny druhů se pak samice o mláďata stará. Jakmile však odrostou a jsou schopna si sama obstarat potravu, samice je opouští. Sociální chování mezi dospělými jedinci se u většiny druhů pavouků nevyskytuje, pouze opravdu výjimečně, jako např. u druhu Anelosimus eximius z čeledi snovačkovitých (Theridiidae), kteří žijí v obrovských koloniích až 50 000 jedinců.

Chov pavouků v teráriu

Většina chovatelů se vzhledem k velikosti, barevnosti a zajímavému stylu života, zaměřuje na chov pavouků z čeledi sklípkanovitých (Theraphosidae). Lze však chovat i jiné druhy. Pavouci nepotřebují příliš životního prostoru, naopak jsou spokojenější v menším teráriu. To platí především pro podzemní a zemní druhy pavouků. Stromové druhy potřebují prostoru více. Vhodné je skleněné terárium, vysypané dostatečně vysokou vrstvou substrátu, např. rašeliny, nebo lignocelu. Jako úkryt poslouží pavoukovi několik kořenů, nezbytná je i malá nádobka s čerstvou vodou. Většina pavouků vyžaduje zvýšenou vlhkost, kterou lze zajistit pravidelným rosením a tepelný zdroj, např. osvícení žárovkou. 

Terárium se samicí sklípkana druhu Acanthoscurria geniculata

Foto by Ing. Kateřina Opluštilová

 

Zdroj:

[1]    Araneae. ZipcodeZOO.com [online]. 2012 [cit. 2012-10-15]. Dostupné z http://zipcodezoo.com/Key/Animalia/Araneae_Order.asp

 

Autor: Ing. Kateřina Opluštilová

Další sekce